agility
2. 4. 2009
Zázrak zvaný agility jsme objevily chvíli po nástupu na „náš“ cvičák ZKO Pňov. Protože už v 6 měsících bylo poměrně náročné usměrnit Amálčin temperament nějakým vhodným způsobem, vyrazily jsme se podívat na trénink agility. Agi nám tenkrát poradila Dana, která je běhá se svojí JRT Sábou. Co s sebou? Ptala jsem se… vodítko, obojek, pamlsky, dobrou náladu a nezapomeň psa
Po příjezdu na cvičák jsem si chvíli připadala jak Alenka v říši divů. Pejsci sice krásně skákali přes překážky,ale ty páníčky jsem moc nepochopila. To máchání rukama, náklony tělem, snaha doběhnout psa… Hned jsem ale dostala školení, že se jedná o navádění psa na parkuru. Jednu skočku nám snížili na 15cm (dneska skáčem dvojnásobek a občas i víc ), Amálku mi podrželi, já šla na druhou stranu překážky a Amišku jsem lákala k sobě… Hop! Amálka přilítla jako střelka. Tak jsme si šly prohlídnout tunel… Opět jsem Amálku svěřila do náruče Daně a šla na druhou stranu. Amííí, tunééél…. .Amiška bez zaváhání proletěla tunelem jako by v něm běhala denně.
A máme tady agilitní naději, radovaly se holky-instruktorky. Snad to bylo tenkrát proroctví, protože mě i Amálku agility opravdu baví. Rychle jsme přešly od přeskakování rovinky k složitějším věcem a i když nejsme dokonalé (na holky Hoffmannovy určitě nemáme), tak se stále (doufám) zlepšujeme.
Amálka na agi nejvíc miluje tunel, kladinu a nově i houpačku – která se s ní ovšem nepřeváží a Amálka místo aby počkala, až jí houpačku shodím na zem, radši seskočí
Letos nás čekají naše první agi závody, prozatím neoficiální, tak uvidíme, jestli se budeme účastnit i dalších. Ale když ne pro vítězství, tak určtitě pro zábavu
