Náš první závod agility
28. 4. 2009
Náš první závod agility
Když už jsme po Amálčině rekonvalescenci zase začaly trénovat a docela nám to šlo, rozhodla jsem se nás přihlásit na naše první závody… Dopředu jsem radši počítala s fiaskem – já jsem nervák, Amálka to vždycky vycítí a podle toho to dopadá – a to jsem ještě ani netušila, že se to opravdu splní
V neděli 26.04.2009 jsme vyrazily směr Nymburk, kde se konaly neoficiální závody Fitmin. Prezentace – Ježíši, co je to za pejska, vždyť ten nemůže skočit ani x-small – vyděsila se paní při přejímce. Přesto nás ale přihlásila a my šly spolu s Hoffmannovými hledat místečko k uvelebení. Rozložili jsme židličky, vytáhli misky na vodu pro psy a už jsme jen čekali. První byla na programu tzv. Paralelní rovinka. Ta spočívala v slalomu a třech skočkách za sebou. Na první pohled tedy žádná záludnost, že? Ale to by nebyla ta správná legrace. Páníček uvázal psa ke kolíku mezi slalom a skočky, sám si po startu proběhl slalom, odvázal psa a pes přeskákal skočky do cíle. Styl některých páníčků ve slalomu byl k popukání, ale jsem ráda, že jsem neviděla sama sebe
Při rovince jsme se s Amálkou probojovaly ke krásnému 6.místu. Potom už přišel na řadu parkur. Naše startovní číslo byla 2., kategorie x-small. Čivaváček před námi nasekal pár chyb, nějaké to odmítnutí a už jsme šly na řadu my. Krátká modlitba, aby Amálka nevystartovala dřív. A start… „halo, slečno… ještě vám to nikdo neodpískal… „ a trapas je na světě. Dřív nevystartovala Amálka, ale já. Ok, tak znova. Tentokrát jsem si počkala na kývnutí rozhodčí a jdem na to. Skočka, kladina, skočka, tunel, skočka, skočka, tunel, skočka, látkový tunel - a problém. Tenhle tunel se Amálce nelíbil (na cvičáku máme jiný) a tak do něj nechtěla vlézt ( ovšem kdyby panička nebyla pitomá a nezapomněla poprosit před startem o podržení látkového tunelu, nic by se nestalo), dvě odmítnutí a tak jsem pokračovala v další překážce, protože jsem netušila, že když Amálka překážku nepřekoná, že nás to diskvalifikujeL. A tak máme na prvních závodech DIS. Budiž mi útěchou, že jsem to zvorala já, ne Amálka.
Parkur jsme si doběhly jen tak cvičně a já si nadávala ještě doma. Čekaly jsme na holky Hoffmannovy, které si zaběhly v Začátečnících. Markétka krásné 11.místo v mediích a Domča 7.místo v large. Nakonec byla na programu dne ještě Hra. Ta spočívala v převedení psa přes parkur, když psovod zároveň musel v ruce držet plnou igelitku a rozevřený deštník, což při nedělních povětrnostních podmínkách nebylo zrovna jednoduché.
Po hře už jsme se ale sbalili a odfrčeli domů. Mě ještě skolila alergie na pyl,a tak jsme doma obě padly. Přestože jsme se ale „diskly“ byly pro mě první závody nezapomenutelnou zkušeností. Rozdíl mezi běžným tréninkem a závody je obrovský a nesrovnatelný. Příští článeček, který bude o závodě v Opatovicích snad už bude veselejší…
