Náš první společný rok
27. 3. 2009
Jak to všechno začalo…
Když jsem to miniaturní padesátidekové bílé nic vzala poprvé do ruky, okamžitě jsem se zamilovala… Znáte ten pocit, že teď už bude všechno v naprostém pořádku, že máte někoho, kdo vás bude navěky zbožňovat? Řídký porost bílých chloupků, obří ouška a černá očička s výrazem – no to je dost, že mám taky vlastní paničku – mě absolutně dostaly… Jméno Amálka se mi vynořilo z hlavy, sama jsem ani nevěděla jak, ale bylo jasné, že tomuhle malému sladkému štěňátku bude sedět jako ušité na míru. Časem se z Amálky stala Amiša, Amina, Amí, brouček, zlatíčko, miláček, sluníčko a spousta dalších láskyplných i méně láskyplných oslovení, ale to bych předbíhala...
Prvních pár seznamovacích dní bylo trošku vykulených, bojácných, přesto ale zvědavých a plných objevů. Náš opravdový společný život začal poněkud neslavně - návštěvou veteriny(bohužel první z mnoha) a seznámením s páníčkem, který o Amálce dosud nevěděl a nadšený vůbec nebyl 
Přestože Amálka se svými 53dkg vypadala spíše jako plyšová napodobenina psa, pořídily jsme objek (oboječek) a vodítko. Hned po první vycházce ale následovala koupě našeho historicky prvního psího oblečku, protože přece jen v březnu je prostě 5cm u země obrovská zima. Od té doby mě Amálka doprovázela téměř všude. Byla se mnou v práci, kde spokojeně spinkala na stole, v kině, kde uprostřed filmu vyděsila diváky štěknutím, v restauracích, kde bývá dodnes středem pozornosti a na mnoha dalších místech.
Dokonce i páníčka po dvou měsících nenápadného snažení „zlomila“ a dnes je jeho absolutním miláčkem. Začalo to vlastně nevinně. Já, vytrvávajíc ve svém snažení, že páníček začne mít Amálku rád, jsem ho s Amiškou pravidelně navštěvovala v práci. Amálka na to šla jinak. Přes počáteční absolutní nezájem a občasné pokukování – aby se neřeklo – mi najednou seděla v náručí, vrtěla celým svým malým tělíčkem a natahovala hlavičku s vyplazeným jazykem směrem k páníčkovi, který koukal, jako by ji viděl poprvé v životě. K tomu jsem pomohla já mimochodem pronesenou větou „Víš, kdybys ji pohladil, ona by ti dala pokoj a neotravovala tě. Není prostě zvyklá, že si jí někdo nevšímá“. A tak se stalo, že páníček natáhl ruku a Amálku poprvé pohladil. Asi bych to neměla psát, ale když jsem viděla, jak přemáhal úsměv, když ho Amiška olízla, věděla jsem, že máme vyhráno…
V té době se z Amálky začala klubat malá psí slečna a vzhledem k jejímu strachu ze psů jsem se rozhodla pro návštěvu cvičáku. Jestli si teď někdo z vás klepe na čelo, že chci chodit na cvičák s 65dekovým psem, tak prosím. Po poměrně náročném hledání, několika nepříliš kladných odpovědí typu – prosím vás, nechte si tohle na gauči a přijďte k nám cvičit se PSEM – jsem konečně objevila to pravé pro nás – ZKO Pňov. Díky!
Pak už to šlo rychle. Pár nezávazných návštěv, seznámení s partou skvělých lidí i pejsků a my se vrhly do psí školičky. Ke mně, K noze, Sedni, Lehni, Vstaň, Štěkej, Zůstaň, Chůze u nohy i obraty, to všechno jsme zvládly. Aby to nebylo málo, přidaly jsme ještě agility. Že to s výcvikem myslíme opravdu vážně jsme dokázaly při absolvování Závěrečného závodu v Psí školičce, kde jsme skončily na krásném třetím místě. Porazil nás pouze rotvajler Kim a na prvním místě border kolie Cassey, gratulujeme.
Další cvičení nám na čas překazily zdravotní problémy, ze kterých jsme se ale úspěšně vylízaly a nyní se připravujeme na zkoušky ZOP, ZZO, náš první závod agility a také na Závod o pohár Pňova v kategorii ZZO.
Pokud jste dočetli až sem, děkujeme a doufáme, že jsme vás příliš nenudily
Další povídání snad budeme průběžně doplňovat, ať už ze zkoušek, závodů či jiných kynologických akcí…
